Dějiny domu

  • 1289

    Město Pelhřimov bylo na svém nynějším místě založeno někdy v posledním desetiletí 13. století. Roku 1289 byl totiž původní Pelhřimov vypálen Vítkem z Hluboké, načež biskup Tobiáš z Bechyně založil v těsném sousedství původní osady město nové o pravidelné půdorysné formě, se čtverhranným náměstím, neležícím však ve středu města, nýbrž posunutým směrem k západu. Na tomto náměstí se nachází i dům čp. 4-I.

  • 1318

    Lze předpokládat, že i tento dům resp. jeho předchůdce utrpěl za obléhání Pelhřimova Vilémem z Landštejna roku 1317 či 1318. Dějiny domu však můžeme sledovat až od šedesátých let 16. století. Jaké následky měl pro dům velký požár Pelhřimova dne 3. května 1561, nedovedeme s jistotou říci, jelikož však víme, že při tomto požáru shořelo asi 40 domů a že vypukl v Chábově domě u Horní brány / J. Dobiáš, dějiny královského města Pelhřimova II., str. 300 – 301, III. 1, str.206/, zdá se pravděpodobnější, že tuto část města už nezasáhl. Pozdější zprávy o údajném dalším velkém požáru města roku 1582 jsou zřejmě založeny na omylu, k žádnému požáru v tomto roce nedošlo / J. Dobiáš, op. cit. II., str. 560 – 561, III. 1, str. 206/. 

  • 1563

    Nejstarším známým majitelem domu čp. 4 byl řezník Štefl Stránský, jenž je poprvé připomínán k roku 1563. Štefl Stránský byl svobodného původu / odepřel roku 1566 složit pánu Pelhřimova Karlovi z Říčan slib člověčenství/ a měl v Pelhřimově i jiné nemovitosti. Josef Dobiáš se domníval, že z doby Štefla Stránského jako majitele domu čp. 4 pochází kámen s monogramem SS a letopočtem 1566, který byl zazděn na sousedním domě čp. 3 / jeho vyobrazení je v knize J. Soukupa, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém 18. Politický okres pelhřimovský, str.163/, podle Dobiáše označují písmena SS jméno majitelovo a kámen / patrně klenák z portálu/ se na domě čp. 3 nacházel druhotně / ostění portálu domu čp. 3 se totiž zachovalo nedotčené i po jeho přenesení z někdejšího podloubí do líce fasády/, byl sem přenesen ze sousedního domu čp. 4.

  • 1574

    Štefl Stránský zemřel asi roku 1574 a zanechal po sobě vdovu Anežku, syna Jana z prvního manželství a dcery Žofii a Alžbětu. K vdově se roku 1577 přiženil soukeník Ondřej, syn Holého, jenž v listopadu téhož roku prodal svůj dům čp. 15 a v prosinci koupil od konšelů na místě sirotčím dům čp.4 za 300 kop míš. a spolu s ním i další pozemky kdysi Šteflovy. Ondřej syn Holého, nazývaný též někdy Ondřej Štefl, zemřel roku 1582 či 1583 a v roce 1585 splácel již dům nový manžel vdovy Anežky, totiž Jan Vlach, který jej doplatil roku 1587. Téhož roku 1587 oba manželé postoupili dům v původní odhadní ceně 300 kop míš. Janovi Šteflovu, synovi Štefla Stránského. Jan Štefl byl konšelem, radním písařem, rychtářem a nakonec, aspoň od roku 1610, již natrvalo předním městským písařem, jako takový byl zástupcem města ve všech veřejných jednáních, naposledy za stavovského povstání. Úřad předního radního písaře podržel i po Bílé hoře, aspoň do května 1621 a přese všecky žaloby na jeho činnost za rebelie byl členem konšelské rady alespoň od roku 1625 do své smrti, k níž došlo nedlouho po květnu 1636 / J. Dobiáš, op. Cit.III.1, str. 430 – 434/.

  • 1646

    Jelikož ze 17. století se pelhřimovské trhové knihy nedochovaly, nejsem s to sledovat dějiny domu čp. 4 v této době, toto nedokážeme překlenout ani s pomocí berní ruly a tereziánského katastru. Nevím ani, jaké následky měl pro dům velký požár města 20. Srpna 1646. Roku 1700 je již dům čp. 4 uváděn jakožto „ dům p. Matěje Klokotskýho“ / OA Pelhřimov, AMP, kniha 176/ snad šlo o primase Mauricia Matěje Klokotského. Ve fassi tereziánského katastru, nadepsané sice rokem 1722, ale zachycující stav z doby kolem roku 1715, je dům označen jako Šamkovský a jako jeho majitel je uveden Jan Schmucher, jenž měl rovněž 29 strychů 1 věrtel polí /SÚA, TK, inv.č. 2993, č.14/. V únoru 1718 byl již majitelem tohoto domu / označovaného v městské knize jako „ dům p. Kateřiny Klokotské“ / Šimon Blažovský, jenž jej tehdy, „umíníce se v Praze osaditi“, prodal za 1413 zl. Jiřímu Opelthaurovi /OA Pelhřimov, AMP, kniha 115, str.258/, povoláním koželuhovi / SÚA, TK, inv. Č. 2993, č.14/, jenž měl vyplácet nápadníky Klokotské.

  • 1726

    Po smrti Jiřího Opelthaura zdědil dům na základě jeho kšaftu jeho nejmladší syn Antonín Opelthaur, avšak „ potřebujíce týž dům všelikteré nevyhnutelné správy, takže nejsouce za možné z užitkův sirotčích / které ani na vychování jich postačitedlné nejsou/ na potřebnou reparací náklad vésti, snadně do zrostu opáčeného dědice v tu největší riunu a zkázu by přijíti mohl“, postoupila roku 1726 vdova Alžběta Opelthaurová, nyní Mělnická, spolu s poručníky Opelthaurovských sirotků tento dům svému druhému manželovi Janu Mělnickému, avšak s tou podmínkou, že po jeho smrti dům opět přejde „ na něho syna Antonína Opelthaura a dítky z prvního manželstva pošlé“ /OA Pelhřimov, AMP, kniha 115, str.257-258/. Dům však přešel do majetku Antonína Opelthaura / Applthaura/ ještě před smrtí Jana Fr. Mělnického / ten zemřel až roku 1748 – viz tamtéž, str.262 – 263, 254 – 255/ a v roce 1738 Antonín Applthaur vyměnil tento dům se svým bratrem Václavem Danihelem Applthaurem, přísežným sekretářem královského úřadu plzeňského kraje, za jeho dům „ v předměstí u kamenného mostu“, přičemž Václav Daniel připlácel ještě 350 zl. / tamtéž, str. 259-260/. Václav Daniel Appelthaur tehdy zároveň přislíbil svému otčímovi Janu Františkovi Mělnickému „ v témž mně nyní postoupeném domě byt a téhož užívání až do jeho smrti“ / tamtéž, str. 260-261/.

  • 1748

    V majetku rodiny Appelthaurů zůstal dům do roku 1748. Toho roku dědicové a pozůstalí po zesnulém Jiříkovi Appelthaurovi / na smlouvu se podepsali Antonín Appelthaur a zplnomocněnec Bartoloměj Janeček / prodali tento dům za 1900 zl. a 195 zl. 10kr. vejruňků, jež kupující převzali, Augustinovi a Barboře Kubeciovým. Prodávající tehdy vymínili pro svého věkem sešlého otčíma Jana Františka Mělnického, aby „ v tom domě do smrti své byt míti mohl, a to dolní malou sedničku, sklípek malý u dolních schodův, půdu nad velkou sednicí a v zadním chlívě plac aneb místo pro jednu krávu a nad týmž chlívem  přepařenou půdku“ / tamtéž, str. 246-247/. Nový majitel Augustin Kubecius / Kubecí/ zřejmě neprodleně podnikl na domě stavební práce, jak tomu nasvědčuje letopočet 1749, umístěný nad vchodem do dvora /K. Polesný – Zd. Wirth, Pelhřimov, str. 115/

  • 1766

    Dne 8.listopadu 1766 postihla Pelhřimov jedna z největších katastrof v jeho dějinách – velký požár, jenž zasáhl celé město. Mezi vyhořelými domy je uveden i dům Augustina Kubecího, jemuž byly jeho škody oceněny na 3000 zl. /OA Pelhřimov, AMP, kart.18, sign. II.E 4/. I Augustin Kubecí – stejně jako jiní pelhřimovští měšťané – měl nesnáze spojené s nuceným ubytováním důstojníků místní posádky. V červnu 1768 žádal „ o zastání strany einquartirunku“ – v jeho domě totiž měl být ubytován obristwachtmistr, ačkoliv zde již jako nájemní bydlel pan Mrázek s celou svou rodinou a pro obristwachtmistra již nebylo místa /OA Pelhřimov, AMP, kniha65, fol. 218v/. V prosinci téhož roku však přišel přípis z krajského úřadu, uvádějící, „že se novýmu panu obristwachtmistrovi von Grau v domě v domě Kubetiusovským quartir vykazuje, následovně by se to ihnedky beze všeho odporu v skutek uvedlo. Prozatím ale že pan hejtman Kratochvíle až do příjezdu pana obristwachtmistra do quartiru potáhne.“ Proti tomu ovšem znovu protestoval jak pan Kubecí, tak i nájemník Mrázek, jenž uváděl, že „ v domě pana Kubecí nahoře všecky svý věci složené má“,  a žádal, „ aby od slav. magistrátu do domu p. Kubecí nahoru do quartiru commissí vyslána byla, též taky od strany militare aby někdo k tomu deputírovanej byl, že ani mazanice nahoře nejní.“ Posléze bylo dohodnuto, že obristwachtmistr bude ubytován v domě Jana Drewese, zatímco „ pan hejtman Kratochvíle ale jenom prozatím a na nějakej krátkej čas do domu pana Kubecí toliko do jednoho horního pokoje, s kterým taky spokojenej jest“, se přestěhuje, a až budou připraveny pokoje v domě pana Seidla, ubytuje se definitivně tam / tamtéž, fol. 357r – 359r/.

  • 1772

    V září 1772 radní Augustin Kubecí ve věku 78 let zemřel, učiniv ve svém kšaftu, pořízeném těsně před smrtí, svou univerzální dědičkou / manželka Barbora byla již mrtva/ svoji „ tetku“ Antonii rozenou Seidlovou vdanou Mrázkovou „ z ohledu mně hned od maličkosti konanejch a dosaváde prokazujících věrných služeb, též v mém hospodářství všeho možného přičinění“, Antonie Mrázková tak zdědila jak pole v ceně 1289 zl., tak i dům čp. 4 v ceně 3000 zl., ve kterém inventář uváděl mimo jiné 5 obrazů v dolním pokoji a 6 obrazů v horním pokoji / OA Pelhřimov, AMP kniha 168, fol. 48v – 51v, kniha 171, fol. 141r – 146r /. Antonie Mrázková se poté provdala za radního Josefa Jana Neumanna / ten je jako majitel domu uveden v josefském katastru z roku 1785 – viz SÚA. JK, inv.č. 2690, č.6/ , jemuž roku 1788 odkázala pro případ své smrti veškerý svůj majetek /OA Pelhřimov, AMP, kniha 166, fol. 28r/.

  • 1801

    Josef Jan Neumann roku 1801 prodal dům s veškerým zařízením za 4000 zl. Anně Marii ovdovělé Moravcové a jejímu synu Josefu Moravcovi, magistrátnímu radovi /OA  Pelhřimov, AMP, kniha 116, fol. 36r – 37r/. Hned téhož roku 1801 však vdova Anna Marie Moravcová i se synem Josefem prodali dům rovněž za 4000 zl. Matěji Rokosovi, staršímu soukenickému cechu a obecnímu reprezentantovi, a jeho manželce Josefě / tamtéž, fol. 40r – 41v./. V roce 1823 Matěj a Josefa Rokosovi postoupili dům čp. 4 v ceně 2400 zl. konv. měny, jakož i předměstský dům čp. 156 v ceně 800 zl. konv. měny a 1600 zl. konv. měny na hotovosti, svému synu Františku Rokosovi, přičemž si vymínili až do smrti zdarma „ užívání dolejšího traktu“ domu čp. 4 / tamtéž, fol.205r – 206v/.

  • 1856

    Roku 1856 byl dům postoupen Danielu Rokosovi / Státní notářství Pelhřimov, Pozemkové knihy, knih.vložka 4/. Roku 1874 Daniel Rokos předložil plán „ na zastavení podloubí v domě“, zhotovený Václavem Přenosilem. Při stavební komisi v květnu téhož roku bylo konstatováno, že „ zřídí p. D. Rokos zastavením podloubí do předu k náměstí při straně domu čís. 3 dvě světnice, každou s dvěma okny, prostřední páté okno bude tak zvané slepé, aneb hladká zeď. Vrata do domu zůstanou při straně domu čís.5 p. Jos. Ferd. Kopřivy a mezi průjezdem a světnicemi zřídí malý krám, jak z plánu poznati lze. Topení zůstane to samé do stávajícího velkého komínu.“ Soused Kopřiva neměl námitek a prohlásil, „že ve svém domě čís. 5 podloubí taktéž zastaviti hodlá, z které příčiny nadnesl, že by výhodné bylo, když by s ním p. D. Rokos při zazdění podloubí mezi obojema vraty společně zeď postavil, kteréžto nabídnutí p. D. Rokos přijal.“ Stavba byla poté Danielu Rokosovi povolena./ OA Pelhřimov, AMP, kart.417/.

  • 1886

    V roce 1886 se na základě odevzdací listiny stal majitelem domu Stanislav Rokos / Státní notářství Pelhřimov, Pozemkové knihy, knih.vložka 4 / , jenž roku 1890 oznámil, že chce „ zaměniti v domě svém čp. 4 přízemní obytné místnosti v krám“, což mu také bylo povoleno / OA Pelhřimov, AMP, kart.417/. Roku 1906 koupil dům Hynek Veselý / Státní notářství Pelhřimov,  Pozemkové knihy, knih. vložka 4 / , ten roku 1924 oznámil, že chce v domě „ přestavěti stávající kolničku / obrátiti krov/. Krytina zůstane z tašek cementových.“ Tato stavba mu poté byla povolena. Roku 1933 bylo Hynkovi Veselému nařízeno, aby zabezpečil omítku na štítě, která opadávala. Následujícího roku 1934 bylo Hynkovi  Veselému povoleno „ zřízení uzenářské dílny a udírny v domě“ podle plánu Jana Kotrnocha / Archiv odboru výstavby MěstNV Pelhřimov/. Roku 1944 se majiteli domu stali František a Anežka Veselých a v roce 1948 Jarmila Březinová a Marie Veselá / Státní notářství Pelhřimov, Pozemková kniha, knih. vložka 4/.

  • 1961

    V březnu 1961 bylo Průmyslovému podniku MH rady ONV v Pelhřimově se sídlem v Kamenici nad Lipou povoleno zřízení vzorkovny v domě, práce měl provést OSP Pelhřimov a měla být při nich opravena veškerá fasádní omítka na straně na náměstí. Po několika měsících práce ještě roku 1961 Průmyslový podnik celou tuto rozestavěnou akci vzorkovny nábytku předal Restauracím a jídelnám Pacov, jež zde chtěly / na základě plánu, vypracovaných Obchodním projektem Praha / zřídit nealkoholický bufet, v roce 1962 však již Cestovní kancelář Turista oznamovala Okresnímu stavebnímu podniku Pelhřimov, že by zde příštího roku měla být zřízena její pelhřimovská pobočka. Roku 1976, kdy byla vypracována dokumentace pro statické zajištění objektu, bylo konstatováno, že v patrech domu jsou byty, v přízemí chodba do dvora, dále při straně při náměstí kanceláře Čedoku a jeho archivy, za nimi pak ve zvýšeném přízemí ve směru do dvora soukromý byt, dům má tři sklepy, a to jeden ve směru do dvora a dva ve směru k náměstí, z nichž vycházejí pod náměstí úpadní chodby do druhého suterénu, který obě tyto chodby spojuje. V roce 1982 nařídil odbor výstavby majitelkám domu demolici přístavku do dvora, který je poškozen, ale jen v rozsahu části stavby, tj. pod spojovací krček, který nese pavlač hlavní části domu. Toto nařízení bylo však hned poté odvoláno, neboť bylo zjištěno, že přístavek, v němž je prádelna pro obyvatele, tvoří jeden celek se zdí domu čp. 4 , na zadní části přístavku na krčku, který nese pavlač domu po celé jeho severní straně, by bylo nutno vybudovat dělící zeď od základů až k plechovému krovu, který včetně půdy souvisí s pavlačí domu, tento krov musel být oddálen a na nebourané části přístřešku nově vybudován, nová dělící zeď se základy by byla podle úsudku stavebního znalce ke starému objektu těžko přistavitelná / Archiv odboru výstavby MěstNV Pelhřimov/.